Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jestliže BLACK SABBATH vynalezli před padesáti léty na svém eponymním debutu heavy metal, pak se (touto optikou viděno) Ozzy Osbourne dozajista stal jeho nejdůležitější osobností a ikonou z nejikoničtějších. Týpek, co se většinou svého života prochlastal a profetoval, co podle legendy zvládl dokonce ukousnout živému netopýrovi hlavu a co se třeba tři roky nechal televizní stanicí MTV natáčet u sebe doma, ale také týpek, který vydal dvanáct sólových studiových alb, z nichž prvních sedm se stalo mulitplatinovými. A jehož umělecké přízvisko bude, připomeňme si jen tak mimochodem, dozajista nejužívanější přezdívkou v celém širém metalovém světě.
Protože Ozzy je prostě tváří heavy metalu, jak se dnes s oblibou říkává, tváří, ve které se zračí všechno, co je tomuto hudebnímu stylu nejvlastnější. A když taková tvář vydá ve svých jedenasedmdesáti létech po desetiletce pauzy nové album, je to samozřejmě událost jako hrom.
O „Ordinary Man“ se zničehonic začalo hovořit na podzim loňského roku a byl to vcelku blesk z čistého nebe. Při vědomí aktuální Ozzyho fyzické kondice (přičemž ještě pochopitelně nikdo nevěděl o diagnóze Parkinsonovy nemoci) a mnohého odříkávání a přesouvání nasmlouvaných koncertů by nejspíš jen málokdo tipoval, že v sobě ještě „Madman“ najde tolik síly a složí a nahraje další celé album. Ale stalo se, a za výrazné podpory zcela nového autorského týmu, v němž krom basisty Duffa McKagana (GUNS N´ROSES) a bubeníka Chada Smitha (RED HOT CHILI PEPPERS) figurují vesměs jména z popové oblasti, vznikla nahrávka s názvem „Obyčejný muž“, kterým má zřejmě být samotný zpěvák. Ten jím však rozhodně není, jak jsme si už ostatně říkali.
Paradoxně však celé album působí přesně dojmem, jako by jeho autorem byl právě nějaký takový „obyčejný muž“. A to se v tomto případě zdá být největším kamenem úrazu. Jeho uhlazenost, nevýraznost, symbolizovaná mnohokrát potlačováním pořádného kytarového výrazu, nebo právě jakási málem až popová povrchnost jsou v absolutním protipólu toho, jak bývalo zvykem vnímat Osbourneova sólová alba od samého počátku minimálně až někam ke skvostnému zápisu „Ozzmosis“ (1995), uzavírající onu vzpomínanou multiplatinovou sedmičku. „Ordinary Man“ je proti tomu jako neškodný a jalový pokus o vyvolání někdejší studiové slávy chlapíka, který se zdá být na úplném konci svých tvůrčích sil. Vyzní to možná až příliš tvrdě, ale je mi líto, tak to prostě je.
Samozřejmě se najde pár okamžiků, které za nějakou tu pozornost stojí, to snad v případě Ozzyho ani jinak nejde. V jejich čele rozhodně stojí první uvolněný singl „Under The Graveyard“, působivé baladické bilancování staré rockové hvězdy, kterému nechybí solidní hitový potenciál. Slušně vyznívá i svižná připomínka časů největší slávy „Scary Little Green Man“, možná otvírák „Straight To Hell“ a v určitých okamžicích i apokalyptická „Today Is The End“, sabbathovská „Goodbye“ či závěrečný popíkový bonus „Take What You Want“. To je však pohříchu vše, co snad stojí za zmínku, a rozhodně to není nic, z čeho by se měl posluchač „podělat“, jak mu Ozzy sugestivně sděluje hned na začátku zmíněné úvodní skladby („I´ll Make You Defecate“).
Má-li to tedy být studiové rozloučení skutečně výjimečného umělce (jakože aktuálně začínají éterem probleskovat zprávy o tom, že „Ordinary Man“ nakonec nebude poslední regulérní Ozzyho nahrávkou), pak to pro všechny jeho příznivce (a tím pádem vlastně všechny metalisty světa) není příliš dobrá zpráva. Jakoby se v ní naprosto příznačně odrazilo to, že Ozzy aktuálně a v souladu s přírodními zákony naprosto nevyhnutelně ztrácí na fyzických i psychických silách. A nejsem si zdaleka jist, jestli o něco takového právě v jeho případě posluchači vůbec stojí.
1. Straight to Hell
2. All My Life
3. Goodbye
4. Ordinary Man
5. Under the Graveyard
6. Eat Me
7. Today Is the End
8. Scary Little Green Men
9. Holy for Tonight
10. It's a Raid
11. Take What You Want
Též se řadím vedle skeptiků, byť jsem se na nový Madmanův počin velmi těšil. "Ordinary Man" je velmi nekompatibilní slepenec bez jakéhokoliv tvůrčího ksichtu. Vykalkulovaná záležitost, obsahující několik výtečních písní s titulním songem v popředí, několik průměrných a žel i věcí, které by se pod jménem jedné z nejzásadnějších persón heavymetalu vůbec neměla objevit.
4. března 2020
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
kuklač
7 / 10
Mám obrovskú radosť že Ozzy ešte funguje a tento album mal vyjsť oveľa skôr. Pre mňa je to jednoznačne naj album od Ozzmosisu........ale mám tu zopár ale....v prvom rade absencia Zakka. Jeho gitara by to posunula ešte o stupienok nahor. Album otvára Straight to hell čo ja rupis Ozzyho ako vyšitý a hned´viete aká bije. All my life vo mne evokuje náladu albumu Ozzmosis ale ostatne aj skladby Goodbye, Ordinary man, Under the graveyard, Today is the end , Scarry little green man a famozna balada Holy for tonight........a tu mal album aj skončiť. Skladba Its a Raid doslova nepasuje na tento album a pôsobi tam ako nepochopený žart. Záverečná Take what you want má aspoň hlavu a patu ale aj tak bez tejto dvojice by to bolo za 8............tak je to za slušných 7. Pevné verím že to nieje konečná. Ozzy diky a veľa zdravia prajem.....
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.